Mít či nemít?

Představte si, že jste pozvaní na narozeninovou party. Vcházíte do domu oslavence a mezi dobrotami vás zaujme od pohledu lahodný velký kulatý koláč na krásném podnose. Koláč voní a vypadá lákavě, má ořechovou, makovou a tvarohovou náplň a je nakrájen na osm dílků. Už se vám sbíhají sliny… Jenže v místnosti s vámi je více než sto lidí, kteří si také na koláč brousí zuby. Je jasné, že na každého se nedostane.
Jakmile hostitelka vydá pokyn, že je možné začít si brát občerstvení, tak hosté vyrazí pro svůj dílek dobroty. Koláč v mžiku mizí, jen pár lidí si vychutnává koláč, ostatní mají smůlu. Vy jste buď na straně těch, kteří si ho vychutnávají (a možná máte lehké výčitky), nebo na straně těch, kteří polykají naprázdno (hlavně že jim chutná!). Koláč
je typický ZDROJ. Je vzácný, je ho málo a poté, co se vytěží (sní), tak je nenávratně pryč. Každé malé dítě ví, že koláč či dort je zdroj a zpočátku se nechce s nikým dělit, je to jeho přirozenost. Při představě, že se má podělit o koláč, vříská, piští, dupe a rudne. Rudne také maminka či tatínek a domlouvají dítěti, vysvětlují, že to není hezké se nepodělit. Dítě dostává první programy „když se teď podělíš s Aničkou o koláč, tak příště se zase podělí ona s tebou“ a postupným ochočováním se většinou podaří přimět potomka k podělení se o koláč (za což je ratolest řádně pochválena „to jsi hodný“). Nicméně dětská přirozenost to není, každé dítě ví, že koláč mizí. Je mu jedno, co bude potom, právě tady a teď mu někdo chce sníst jeho kus koláče!
Zajímavé je, že v dospělosti už nejsme „tak hodní“ a nechceme se dělit například o manželku. Těžko starý rodič bude poučovat dospělého syna „poděl se o Marušku s Pepíčkem, ten ještě neměl…“. Zdroj se těží, zdroj se chrání a o zdroj se často svádí boje. Alespoň tak to máme zakódované.
Ale, vraťme se k naší párty. Hned u vchodu vás hostitel požádal, abyste si zapálili svou čajovou svíčku od obrovité svíce, která stojí uprostřed haly. Máte přitom vyslovit v duchu nějaké přání pro oslavence, které zároveň chcete, aby se splnilo i vám. Přijímáte tuto hru a zapalujete si svou svíčku od plamene mohutné svíce. Stejně tak učiní i více
než sto dalších hostů. Najednou se pokoj rozsvítí plamínky desítek malých svíček, atmosféra je sváteční a párty může začít… Plamen svíce je typickým představitelem PROUDU. Každý, kdo si zapálí svíčku od svíce, rozmnoží plamen, přitom samotná svíce je stále v proudu, její plamen neubude, i kdyby se od ní zapálilo tisíce dalších svící.
A když dojde vosk, plamen bude zachován v desítkách malých svíček. Když vezmete k této hře malé děti, jsou fascinovány plamenem a tím, jak se množí. Nesnaží se zabránit dalším v tom, aby si zapálili svíčku. Stejně tak je to s dalším typickým proudem,  jakým je moře. Dětem nevadí dělit se o proud, proud je neomezený, proudí v hojnosti
a je tu pro každého. Bez usilování, bez boje, zkrátka přirozeně v proudu.
S penězi je to stejné, buď náš mozek vnímá peníze jako ZDROJ, nebo jako PROUD.

Dvě základní nastavení mozku, které nám přinášejí dvě zcela odlišné životní reality. Aneb jak pravil Albert Einstein, otázkou je, zda žijete v přátelském, či nepřátelském vesmíru. Otázkou je, zda pro vás peníze představují ZDROJ, nebo PROUD. Logicky bychom se rádi rozhodli pro proud peněz, jenže v našem mozku máme doslova věci
zakódované, máme v něm určité programy, které rozhodují za nás.

Každý zná ve svém životě situace, které se opakují. Stejné vzorce vztahů, stejné problémy
v práci, stejné zdravotní potíže a samozřejmě také stejné problémy s penězi.
Možná jste vnímavější k tomuto opakování situací spíše u ostatních. Zvoní telefon
a vidíte, že vám volá váš kamarád se slovy „půjč mi prosím peníze!“. „Už zase?“ podivíte
se, protože …..  Dočtěte si ebook ZDARMA  zde

 

ebook od autora čekých bestsellerů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *