Proč dnes 15.5. školy učí naše děti být chudé?

Dnes jsem se zase jako matka předvedla 🙂 jak by řeklo dítě. Ráno jsem naběhla ke třídní učitelce a záhy k řediteli školy.

Ale asi začnu příběh od začátku, co vy na to?

Včera moje šestiletá dcerka přišla ze školy a říká: „Maminko, mám si vzít penízky do školy, budeme si kupovat kytičky na rakovinu.“ Vytřeštila jsem oči a polkla. Ona přeci za to nemůže. Bohužel to tento školní rok nebylo první nadační řádění ve škole. Od té doby jsem ale zase o kousek jinde ke vztahu k penězům.

A začalo mi to pěkně docházet, co vše je za těmito slovy.

Rozdávat nebo-li podporovat (nazvěme to, jak chceme) penězi můžeme až ve chvíli, když my sami máme naplněn svůj standard (co je u každého samozřejmě jinde). Do té doby je každý dar vlastně danajským darem. Proč? Protože je ve vaší energetické rozvaze na straně mínusů. Proč? Jak se můžete vnitřně cítit, když dáte stovku pánovi na ulici, protože se to patří a on to potřebuje, a za hodinu nemůžete s kamarády na kafe? Nemůžete, protože prostě se to už do dnešního rozpočtu nevejde. Jak se cítíte? Nic moc, minimálně jste smutní a je vám to líto.

Když budete mít naplněn svůj standard, dávejte kolik cítíte. Tehdy je to ve vaší energetické rozvaze plus.

Ale jdu se vrátit k včerejšku. Jak se mi začaly vynořovat souvislosti v hlavě, začalo mi být špatně.  Když děti darují… Jak tedy vlastně můžou děti darovat, když ještě nevydělaly? Co je to učíme? Vem si penízky od maminky (někoho jiného) a daruj (spotřebuj) je někomu jinému. Toto je program,který  jim dává naše škola? A my to podporujeme?

Proč nadace, když chtějí peníze od škol, tak tam nejsou v čase třídních schůzek a neprodávají rodičům, kteří se můžou rozhodnout? Asi by to nebylo tak úspěšné,že?

Vypadá to neškodně, ale mozek našich malých dětí je jako houba a nejlépe se učí činností. A toto je úžasný příklad, co učit naše děti. Je to program – Matrix, co zde žijeme – zařaď se do systému a dělej to, co chceme my.

Snažím se odmala dcerku vést ke správným návykům ohledně vztahu s penězi (vím, zdá se to někomu asi srandovní, že takto malinkou, ale kdy jindy začít?). Nás to neměl kdo naučit a stojí nás to hodně energie, peněz a chyb dodnes.

 

V tomto období je rozšířený dokument Šmejdi, kde se mluví o praktikách prodeje, které provozují na důchodcích. Mám pocit, že toto je v něčem stejné, akorát na jiné věkové kategorii. Děti.

Děti, které nemají možnost se rozhodnout, jestli chtějí nebo ne. Protože se ani neumějí rozhodnout, nemají své peníze. Jenom řeknou mamce, dej mi dvacku, koupím si kytku. A jak jsem se ptala kolem, maminka jen dá penízek a dál to neřeší.

Vím, že škola za to asi nemůže. Viděla jsem oči naší paní učitelky, když jsem jí o tom říkala. Dodala jenom, že o tom nikdy takto nepřemýšlela a že naposled se ji zdálo, že děti nějak moc nakupují. Poprosila mne, abych zašla za panem ředitelem.

Panu řediteli jsem vypověděla také, jak to cítím. Musím říci, že jeho pohled byl podobný. Sám řekl, že si ty nadační věci koupí jen občas, protože přeci platí daně. A tu je pointa. On má možnost se rozhodnout, děti ne. A jejich rodiče ne, protože dají dítěti penízky do školy (paní učitelka napsala, že si je máme vzít a paní učitelka napíše, protože ji řekli,  že má napsat).

Zarazilo mne jen jedno….. prý musíme najít řešení, aby nadace nemohla říci: “ Noooo, to je divná základka, všichni nám peníze vybírají a tam to zakázali.“

Rodiče, dovolíme  toto?

Vím, že naše školství neučí finanční gramotnosti (alespoň prozatím). Ale co my, rodiče? Zkusme s tím udělat něco my a dát dětem šanci na lepší život.

Já se učím sama, abych já byla finančně gramotná a mohla to naučit svoji dceru.

A hlavně přenastavuji programy, které se na moji generaci lepily odmala. Jak na to? 

 

 

10 komentářů

Zuzka

Myslím si, že to trochu přeháníte, vždyť to přece není povinné ty peníze dávat a na druhou stranu si myslím, že je dobře, že se školy angažují v těchto věcech, stojí to čas ředitele i učitelů, kteří ho administraci těchto projektů věnují „zdarma“ a spousta nadací a charitativních akcí je určitě dobře myšlena a často mi přijdou jejich aktivity obdivuhodné. Takto podobně byste mohla kritizovat i sbírání víček od petlahví nebo nošení starého chleba, případně sběr starého šatstva pro charitu nebo dek pro útulek pro psy a podobně (to jsou tedy aktivity, které znám ze základky svých dětí)….
Myslím, že finanční gramotnost je určitě potřeba, ale jestli dám dvacku nebo nedám dvacku, bych řekla, že nezpůsobí v mozku zdravého dítěte nic zásadního…

Reply
Jenda Salát

„Myslím, že finanční gramotnost je určitě potřeba, ale jestli dám dvacku nebo nedám dvacku, bych řekla, že nezpůsobí v mozku zdravého dítěte nic zásadního…“ … jak neco takoveho muzete tvrdit! takova lehkomyslna uvaha pri tak zasadnim tematu..

navic ani neobjasnite, co to podle vas je zrave dite. je to dite ktere chodi kazdy den do skoly a chova se jako loutka? je to dite, ktere je smutne max 2x tydne? max 1x tydne? nejspis byste mi odpovedela, ze „to je tak nejak normalni dite, ktere se aspon trochu dobre uci“, coz pojem nijak neupresnuje. zamyslete se prosim priste nad tim, jestli neco neprehlizite. jenom celou myslenku znovu dukladne prozkoumejte a uvidite co vas napadne

Reply
Jaroslava Švajcrová

Myslím si spolu s autorkou tohoto článku, že by dítě nemělo dát peníze, když o ně před tím musí požádat matku. Jaksi cítím, že je tu problém. Kdyby dcerka sbírala víčka, nebo se vzdala nějakého oblečení, které již nenosí (po dohodě s rodiči),necítila bych se tak mizerně. Říkat dítěti v jejím věku, že existují nemoce,je také poměrně složité. Dítě totiž nepřemýšlí jako dospělý člověk.

Reply
Anonym

Plne s vami souhlasím, platíme všichni „skryte“ dane snad už i ze vzduchu, který dychame, platíme zdravotnictví, platíme si na důchody, kterých se asi nedozijeme a tudíž zřejmě ani nedostaneme a platíme spoustu jiných věci, protože proste musíme. Nemám z principu nic proti charite, ale pripada mi, ze je snad na kazdem rohu a tudíž se nebavíme jen o jedne dvacetikorune. To raději ať si to spotřebuje pro své potreby to díte, které z toho ma aspoň upřímnou radost, kterou okamžitě vidíte, a tudíž ten pocit je přenesen i na vás. Pokud mám „přebytek“ v rozpočtu, tak raději obdaruji své rodiče a prarodiče, zní to sobecky, ale proč budu obdarovavat pro me neznámé potřebné, když máme určitě všichni své vlastní potřebné a nahrazovat tím tak funkci státu, navíc nikdy nevíte kam vlastně ty peníze na charitu vlastně jdou….

Reply
Lenka Satelitek

Zuzko promiň, ale možná bych se pozastavila nad jinými věcmi, než přispěním 20,- a ještě dobrovolných, na boj proti rakovině. Myslím si, že třeba zrovna ta kytička by mohla být tvoje malá vzpomínka na naší společnou kamarádku co zemřela na rakovinu.

Až jednou budete řešit ve svém okolí nemocného rakovinou, třeba si pak řeknete…. No bylo to jen 20,- ale možná kdybych tehdy nepřemýšlel/a tak jak jsem přemýšel/a mohlo být na další výzkum.
Upřímně, ruku na srdce, za společnou fotku dítěte ve škole zaplatíte taky přemrštěnou cenu, ale to je přeci jiné….

Mluvíte tady o finanční gramotnosti, ale možná bych se zamyslela spíš nad morálníma hodnotama, nad empatií a lidskou souzněním. Každé dítě, které bude alespoň minimálně finančně gramotný, si spočítá, že to nejsou peníze hozené do kanálu. Tedy pokud hovoří doma s rodiči a ty mají chuť mu tuto akci vysvětlit.

Reply
Martin

Bez darů by nestálo Národní divadlo 🙂
Asi tak.
Otázka je, jestli je to na správnou věc?
Raději dám 100 žebrákovi,aby se najedl, než nadacím, které zneužívají studenty k prodeji nesmyslů na ulici.

Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *